Pohádka o mašince


Naše mašinka jezdila léta z úholičského depa přes litoměřické nádraží. Až jednou ucítila vůni kávy. Ta vůně se jí zalíbila natolik, že se jí vždy tetelil komínek, když jela okolo.

I povzdychla si mašinka: ,,Já bych tak ráda jezdila na ta voňavá zrníčka kávy, a ne na to staré černé uhlí." Mašince se zpátky do Úholiček nechtělo. Nejvyšší pan železničář se zlobil, že má ve svém depu tak neposlušnou mašinku. “Každá mašinka přece jezdí na uhlí,” káral ji pan železničář.

Mašinka se přesto z Litoměřic, kde se jí tak zalíbilo, pokaždé vracela do úholičského depa. Tam o kávě a o její vůni vyprávěla i ostatním mašinkám, které jezdily na uhlí. A ty jí trošku záviděly, že může zastavovat na tak krásně voňavém místě a ony mají zastávky na úplně obyčejných nádražích.

Jedné tajemné noci, když už všechny mašinky dávno spaly, si naše mašinka opět hluboce povzdychla: “Tak bych si přála bydlet na litoměřickém nádraží a jezdit na ta voňavá zrnka kávy.”

V tu chvíli se rozestoupily mraky a z dálky se k ní blížila tajemná postava. Když už byla tak tak u ní, zastavila se. Mašinka ani nedutala a ta záhadná postava řekla: “No prosím, mašinko, doslechl jsem se, že tady v úholičském depu nejsi spokojená. Pokud si tak moc přeješ bydlet na litoměřickém nádraží, já ti to přání splním. Budeš tam ale muset pracovat a ta práce nebude snadná. Každý den pojedeš s obrovskými žoky kávy do pražírny a zpět do kavárny, kde je vyložíš.” Ta postava nebyl nikdo jiný než starý pan kavárník, který už všechnu práci s kávou sám nezvládal. Žoky už na něj byly příliš těžké.

Druhý den ráno pan kavárník požádal nejvyššího pana železničáře, jestli by se přeci jen nemohla mašinka přestěhovat na litoměřické nádraží.

Nejvyšší pan železničář, když viděl, jak se mašince radostí kouří z komínku, řekl: “Budiž, mašinko, pustím tě tedy na litoměřické nádraží, ale slib mi, že budeš panu kavárníkovi dobře sloužit a neuděláš úholičskému depu ostudu.” ,,I ne, neudělám,” vyhrkla mašinka a tak nejvyšší pan železničář přehodil výhybku, mašinka mu naposledy zahoukala a s panem kavárníkem uháněla na voňavé litoměřické nádraží.

Tam svědomitě panu kavárníkovi vozila kávu a byla šťastná. Pan kavárník jí do kotle místo starého černého uhlí sypal voňavá zrnka kávy, a protože byla šikovná, dostala vždy za odměnu pár zrnek kávy navíc.

A když už byla mašinka moc stará a unavená, nechal ji pan kavárník zaparkovat přímo před kavárnou, aby každý den cítila vůni kávy, kterou má tak ráda, a která se tam vaří dodnes.